| Anotace: |
Vyhoření lékařů ve veřejných nemocnicích se ve většině západních zemí stalo závažným problémem veřejného zdraví. Kvalitativní literatura v této souvislosti zdůraznila význam interpersonálních a skupinových aspektů. Žádná kvalitativní studie však dosud explicitně nezkoumala souvislost přímého pracovního prostředí se syndromem vyhořením u lékařů. Cílem této studie bylo tuto mezeru zaplnit. Od února 2018 do dubna 2019 vedli autoři rozhovory se 45 účastníky - 16 s prožitou zkušeností vyhoření a 29 jejich kolegy - 19 ženami/26 muži, (13 radiologů, 12 gastroenterologů, 10 gastrointestinálních chirurgů a 10 rezidentů). Byly identifikovány tři osy zkušeností: (i) ztráta smyslu, tedy být lékařem, již nemá v aktuálním kontextu veřejných nemocnic žádný význam; (ii) "babylonská věž", nemožnost dialogu s vedením i kolegy; a (iii) každodenní interakce lékařů (příliš mnoho konfliktů, příliš velký tlak a málo uznání). Lékaři v této studii popisovali, že jsou vystaveni škodlivé atmosféře, zažívají jak emocionální zneužívání, tak strukturální násilí na pracovišti. Domnívali se, že takové prostředí může přispívat k rozvoji vyhoření. K posouzení této hypotézy je nutný další výzkum.
|